Z bílého autobusu cestovní kanceláře Šťastní a veselí vystupuje třicítka lidí. Procházejí uličkami zmrzlého, právě se probouzejícího města a následně jednoho po druhém polyká dům U Slunce na Jungmannově náměstí. Jde se snídat. Právě s vůní kávy, čerstvých koláčů a obložených chlebů začíná za doprovodu živé kytary netradiční zájezd – podivuhodná Jízda Kutnohoráků do Kutné Hory.

Zdá se to být bláznivý nápad, pořádat zájezdy do města, ve kterém účastníci sami žijí. Multižánrová umělkyně Kateřina Šedá s ním ale nepřišla náhodou. Víceméně si o něj řekla sama Kutná Hora, která slaví třicet let v UNESCO.

Z Londýna do Krumlova

„Oslovili mě, abych něco k tomu výročí vymyslela. A když jsem Horu podrobně zkoumala, zjistila jsem, že to jsou vlastně města dvě,“ vysvětluje Šedá. „Lidé, kteří žijí v centru nebo jeho blízkosti, vidí město živé, plné kultury a zajímavého dění. Lidé z okraje a ze sídlišť vidí město nudné a bez náboje, město, kde chcípl pes,“ vysvětluje.

Zájezdy lidí z okraje do centra jsou pokusem, jak toto rozpojení překonat a odlišné zkušenosti přetvořit v jednu zkušenost sdílenou. Slovy autorky „udělat zázrak“.

Když mezinárodně úspěšná Kateřina Šedá komentuje své podniky, nezdráhá se slovo zázrak používat relativně často. Zmínila jej i ve chvíli, kdy na čas přesunula každodenní život obyvatel moravských Bedřichovic do londýnské galerie Tate Modern. Její návštěvníci tehdy neskrývali lehký šok, když uviděli Bedřichovické u Temže hrabat trávu, zametat chodníky nebo opravovat svá auta.

Podobně si autorka před několika lety pohrála s centrem Českého Krumlova.

V rámci akce nazvané UNES-CO do jeho uliček na šest měsíců nastěhovala několik rodin, aby v místě vybydleném cestovním ruchem začaly běžně žít: věšet prádlo, sedět a bavit se před domem, hrát si s dětmi na ulici. Výstupem nebyly jen vzpomínky a deníky účastníků, ale i soubor expertních doporučení, jak vracet dech místům udušeným masovým turismem.

A jako o zázraku Šedá mluví i o dlouhodobém projektu Národní sbírka zlozvyků, v jehož rámci vytváří jakousi encyklopedickou příručku k poznávání českého morálního genotypu. Shromáždit (a aktuálně také knižně vydat) se jí podařilo už několik desítek tisíc drobných rituálů, jež nevypovídají jen o našem vztahu k sobě i okolí, ale představují také sociální jev, který nakonec propojuje celou společnost.

Na návštěvě u sebe

„Chodím po ulici a fotím si domy. Stojím uprostřed silnice a překážím autům jako nějaký turista. Ale dnes jsem turista a můžu se tak chovat,“ užívá si jeden z účastníku zájezdu Kutnohoráků do Kutné Hory svou náhlou jinakost.

Od domu U Slunce, kde zájezd posnídal, se jde Donebe. Jak názvy napovídají, je to blízko. Původně středověká stavba na sebe v průběhu časů nabalovala další architektonické vrstvy a dnes je originálně zrekonstruovaným moderním hotelem. Pokoje jsou vybavené různorodým nábytkem a starými litinovými topnými tělesy, vždy sladěnými do barvy. Místní by sem asi nikdy nevyrazili, proč také, když mají postel doma. Neviděli by tak jedinečné výhledy na své město, které se nabízejí ze zdejších teras. Neužili by si zkušenost odlišnou od té své.

My, cizí zájezdníci, jsme díky nabídce místních, kteří se do projektu zapojili, zase spali v kouzelném oprýskaném domě se zahradou. Romantický, až rustikální zážitek komplikovala jen velká zima, která se nedala vyhnat ani systematickým házením dřeva do kamen. Ale kdo vám v Hoře ukáže zevnitř takový dům a umožní podobný zážitek?

Zájezd postupně míří na známá i méně známá místa. Kamenná gotická kašna, Spolkový dům, barokní kostel sv. Jana Nepomuckého. Ještě předtím si ale účastníci užijí první ochutnávku místního vína. Malý rodinný podnik nabízí moderní odolné křížence s mineralitou místních tří kopců Sukov, Kaňk a Kuklík. A spolu se svéráznou chutí také spodní proudy Kutné Hory. Patrioti se dotýkají jádra místa, v němž žijí i celé jejich generace.

Podobně, a ještě silněji toto splynutí s místem zažíváme v někdejším klášteře sv. Voršily, kde sídlí nejen úspěšné Arcibiskupské gymnázium, ale i další místní vinař, který má tři zdejší kopce ve svém znaku. Kutnohoráky svým nadšením snadno získá pro místní půdu a ohleduplné nakládání s ní.

Slova jako dědictví či tradice najednou neznějí jako patetické výkřiky. Dají se přímo ochutnat. Kutnohorských kořenů se najednou člověk dotýká jiným způsobem, než jaký nabízí procházka po místním hřbitově a setkání se slavnými jmény, která město v minulosti tvarovala (razila). Další ponor pak přináší prohlídka podkroví někdejší jezuitské koleje (dnes zde sídlí Galerie Středočeského kraje), během níž se lze dotýkat středověkých zvonů Michala a Ludvíka i mladší Barbory.

Vrstvy paměti

Na zájezdu se samozřejmě také jí. Začínáme v restauraci Na Pašince, v domě, kde se hodovalo už v 17. století, takže je možné nahlédnout i do prastarého sklepa a užít si okna, z nichž je vidět na katedrálu svaté Barbory i hindskou restauraci. Právě v ní je stolování nejzajímavější.

Většina zájezdníků, tedy místních, tu ještě nebyla. „Ne že by mi to nechutnalo, ale je to prostě jiné,“ shrnuje starší dáma, která si nakonec dává i tradiční jogurtový nápoj lassi, třebaže hlavní chod butter chicken vyhodnotila jako moc sladký. „Určitě se tu ještě někdy zastavíme,“ slibuje si skupinka starších žen, které v zájezdu převládají.

Jedna z nich pravidelně vstupuje průvodcům do výkladu a upřesňuje některé historické detaily, jindy přidává zajímavý lokální příběh. O paměť není nouze. A vrství se různě: z vlastní zkušenosti i z rodinných vyprávění a kronik. Každý má v hlavě své vlastní město. I my, cizí účastníci, jsme si s sebou přivezli „svou Kutnou Horu“ plnou legend a osobních vzpomínek. Obraz, který se během cesty nově překresluje.

Zájezdů Kutnohoráků do Kutné Hory proběhlo celkem osm, dohromady tedy jelo asi 250 lidí. Většinu „atrakcí“ nabídli místní podnikatelé. „Byli jsme v šoku, kolik se jich přihlásilo – asi sedmdesát, takže jsme ani všechno nemohli využít,“ neskrývá Kateřina Šedá nadšení ze vstřícnosti místních.

Ani zlá krev ovšem nechyběla. To když se roznesla šeptanda, že „umělkyně z Brna“ šikovně tuneluje městský rozpočet. „I já jsem měl, když jsem se na zájezd hlásil, podezření, že se tu děje něco nekalého, ale teď na konci vidím, jak užitečná cesta to byla,“ svěřil se Tomáš, místní patriot, momentálně student práv.

„Dost mě překvapila výčitka, kolik platíme filmařům, kteří z akce natáčejí dokument. Dá se totiž snadno zjistit, že jde o úplně standardní ceny,“ konkretizuje námitky Kateřina Šedá. A připomíná, že celý film ze zájezdů Kutnohoráků do Kutné Hory uvidí město 22. března v místním velkém kině.

Průvodkyně z odboru cestovního ruchu navíc naznačuje, že by se jí takové zájezdy pro občany z okraje do centra líbily i do budoucna. „Rádi bychom v tom pokračovali, cestující byli nadšení nejen tím, že se dostanou někam, kam by se jinak nepodívali, a vidí své město z jiné perspektivy, ale našli tu i nové přátele,“ vysvětluje. A dává k dobru vyprávění o tom, jak noví přátelé ze zájezdu už plánují společnou dovolenou.

Sociální rozměr akce oceňuje i budoucí právník Tomáš. Jen s povzdechem, že se do ní nakonec nechali vtáhnout většinou lidé, kteří se tak jako tak o dění kolem sebe zajímají. Zatímco ti neteční, o něž šlo v záměru především, stejně zůstali zavření doma.

Pod zemí a na povrchu

Svého času tvořilo prvotřídní kutnohorské stříbro až 40 procent veškerých evropských zásob tohoto drahého kovu. Bohatství města tak leželo hluboko v zemi, odkud se s velkou námahou postupně dostávalo na povrch. Spousta jiného bohatství ale v zemi i nadále zůstává – například mineralita místních písků a štěrkopísků, jež žije ve víně. Kutnohorské zájezdy umělkyně Kateřiny Šedé ovšem měly připomenout, že ten největší potenciál, kterým vyrubané město oplývá, představují jeho lidé. Že právě oni jsou tou nejvzácnější žilou, kterou lze objevit a opatrně, trpělivě z ní těžit.

Někdo by mohl samozřejmě říci, že Jízda Kutnohoráků do Kutné Hory žádným uměním není. Jestli něčím, pak spíš sociálním experimentem. Není to ovšem podstatné. Důležité jsou ty „zázraky“, pro něž se v takových chvílích otevírá prostor.