Kateřina Šedá je v českém uměleckém rybníce rybou, která pluje malinko proti prouduv a v nejlepším případě si vytváří rybník vlastní. Spíše než na klasický výtvarný artefakt na plátně narazí člověk na práci Šedé v terénu nebo v knihkupectvích. Aktuálně vychází třeba Encyklopedie zlozvyků, vycházející z dlouhodobého projektu Národní sbírka zlozvyků. Její hlavní projekty však dalece přesahují běžnou představu o výtvarném umění a vyžadují aktivitu nemalého počtu lidí. Nejde o vytvoření něčeho na zakázku, podle určitých rámců nebo zajetých představ, umělkyně hledá ve společnosti hluchá místa a snaží se je vyplnit hodnotami, ideálně naprosto netradičním zážitkem, který nekultivuje jen prostor, ale především ty, kteří se projektu zúčastní. Jednotlivci si potom domů odnáší silný zážitek či pocit sounáležitosti. Během roku 2025 se věnovala aktivně tématu Vánoc v Kutné hoře a Brně zároveň. Jak inovovat něco tak zarytě tradičního? Jak najít způsob, který by se líbil nám všem a kdy bychom jen nečekali, až ten blázinec zase skončí? Jak kultivovat vztahy a zlepšovat celkově své okolí? Jestliže tradice vycházely z potřeby dávat lidi dohromady a budovat společný zážitek, proč je pro mnohé z nás kdejaký obřad nebo tradice takovým utrpením? A dá se s tím vůbec něco dělat, nebo jsme v zajetí potřeby naplňovat společenské vzorce a nikoho nezklamat?

Aktuálně pracujete na novém projektu v Kutné Hoře. Jestli to chápu dobře, půjde o nějakou happeningovou akci. Jak byste ho popsala vy?

Jako sociálně participativní projekt, jehož cílem je změnit pohled místních obyvatel na město a současně je vzájemně propojit. Zástupci města mě požádali už loni, abych vytvořila nějakou věc, která by přispěla k oslavám třicátého výročí vstupu Kutné Hory do UNESCO. A já jsem na základě průzkumu terénu koncipovala, co mi dávalo smysl. Obecně většinou spíše tvořím na míru konkrétnímu městu. Nevytvářím něco, co mi nedává smysl, což se podle mě dneska děje dost často. Některé principy se praktikují všude, na všech místech a „dělá se tak kultura“. Mně to nepřipadá jako moc dobrý způsob, proto na to jdu jinak.

Co by potřebovala Kutná Hora?

V rámci průzkumu jsem požádala město, jestli by mi umožnilo schůzku s vedením tamních spolků a s viditelnými osobnostmi města, jako jsou zástupci muzeí, galerií, lidé, kteří organizují nějaké festivaly, zástupci obchodů a služeb. Schůzek bylo asi dvacet až třicet. Potom jsem mapovala město samotné z pohledu obyvatel a došla jsem k tomu, že Kutná Hora žádnou kulturu zvenku moc nepotřebuje, že jí má strašně moc. Poptávka dokonce převyšuje schopnost zaangažovat dostatečné množství místních. Problém, na který se zaměřuju, nespočívá v tom přivést co nejvíce zajímavé kultury a zajímavých osobností do Kutné Hory, což se velmi dobře daří těm, co to tam dělají. Je tam opravdu spousta aktivních lidí. Naopak se v průzkumu ozývalo, že se nedokážou domluvit, aby si akce vzájemně nebraly publikum. Došla jsem k tomu, že bych se měla zaměřit spíš na kulturu propojování, jak přitáhnout od září, kdy končí sezona a ve městě dochází k odlivu turistů, místní obyvatele, především ze sídlištních a z příměstských částí, kteří do centra města pravidelně vůbec nechodí. Zaměřila jsem se čistě na participativní akci, která má propojit zcela odlišné skupiny obyvatel.

Jakým způsobem byste tyto lidi, kteří se centru vyhýbají, zmobilizovala? Měla jste teď schůzku s tamními podnikateli, jakou ti hrají roli?

Na základě informací, které jsem sesbírala, jsem si pro sebe vyhodnotila, že se musím zaměřit na propojení tamních dvou světů. Zapojit ty aktivní do něčeho společného a současně to propojit s lidmi z okolí, které zaangažuju já. Takže by k propojení docházelo na třech různých úrovních: lidí na okraji, které do toho zapojím, lidí v centru, to jsou ti podnikatelé, a zároveň propojení centra s okolím. Při výzkumu mě zaujalo, že je Kutná Hora pro řadu lidí město na dovolenou, ale místňáci si ho vůbec neumí užít. Je velký rozkol v tom, co o městě říkají lidi na periferii a lidi v centru. Na okraji jsem neustále slyšela, že se vůbec nic neděje, že Hora umřela ve středověku a je to úplně mrtvý město a že má daleko větší smysl jezdit na Vánoce na trhy do Kolína nebo Čáslavi. Proto mě napadlo, jestli Kutnou Horu lidem z okolí neukázat očima lidí z centra, z pohledu turistů, a založila jsem netradiční „cestovní agenturu“, která bude pořádat turistické zájezdy Kutnohoráků do Kutné Hory. Je to koncipováno jako skutečný turistický zájezd a zároveň je to trochu parodie na zájezdy na vánoční trhy. Zaangažovala jsem skoro pětačtyřicet podnikatelů, kteří nabídnou zdarma to nejlepší, co mají. To znamená obědy, snídaně, večeře, vstupy, ochutnávky, noclehy, všechno to, čím se chlubí turistům. Žádala jsem je, aby se v adventním čase spojili a pokusili se něco společně vytvořit. Čtyři zájezdy budou otevřené veřejnosti, zbytek je uzavřený pro vybranou komunitu – například celý panelák nebo celá jedna ulice na okraji města.

Jak se vám daří tyto přesuny lidí, které si sama vytipujete, uskutečnit?

Ze zkušeností z předchozích projektů vím, že dokud některé místní na konkrétní místo nedovleču, tak tam nikdy nepůjdou. Jenže potom se to otočí a chodí tam pravidelně. Nejde jen o to ukázat, jak Kutná Hora vypadá, ale zažít to se sousedem. Zážitek, kdy s ním stojíte v hotelu, kde přespíte, býval z těch projektů, který jsem dělala, nesmírně silný. To vám žádná cestovka nenabídne. Pár zájezdů bych ale chtěla udělat i v lednu, v „mrtvém“ měsíci, kdy lidi moc nevědí, co dělat. Přijde mi dobré prodloužit a využít princip, že jsou vvadventním čase lidé daleko víc otevření.

Jak se o zájezdech dozvědí? Budou se moct někde hlásit? Nebo je osloví město?

Máme velkou reklamní kampaň a webové stránky. Dále se o tom dozvědí v Kutnohorských listech a na sociálních sítích. Ale nechtěla jsem, aby se mi hlásily skupiny kamarádů. Cílila jsem spíš na skupiny, u nichž je větší pravděpodobnost, že budou v budoucnu vztah dál budovat, proto ta ulice nebo panelák. A pokud akce bude dávat smyl, může se z ní stát kutnohorská tradice. Tady se neustále soutěží, kdo má jaký stromek, a loni Kutnohorští hlavně řešili, jak na jednom místě vánočnímu stromu chybí větve. K němu letos taky uděláme zájezd, ale půjde o to být tam se svým sousedem.

VELKÝ VÝTVARNÝ UMĚNÍ

O vytváření něčeho vizuálního tedy vůbec nepůjde? Vizuálno ve veřejném prostoru pro vás nehraje takovou roli?

Oceňuju třeba kritiku vizuálního smogu, ale se spoustou věcí ze své pozice nic nenadělám. Nabízím proto alternativu, jak se na tyhle věci příliš nesoustředit a naopak zaměřit pozornost na věci důležitější. V každém městě najdete, na co můžete naříkat a spílat si, jak to nefunguje. Jiný pohled může nastat, když půjdete kolem pekárny, kde vám strčí do ruky chleba, a vy už do ní budete jezdit pravidelně, protože víte, že se vám to vyplatí.

Vytváříte tedy vztahy, které by jinak nemusely vůbec vzniknout. Když lidi přenesete do jiného kontextu, kde spolu dejme tomu nesoutěží o to, kdo má líp vyzdobený balkón, nastává příležitost lépe se poznat?

Jsem o tom přesvědčená. Mám to vyzkoušené z terénu jako princip, se kterým dlouhodobě pracuju. Když narazíte na správný lidi, tak je vám často jedno, v jakým sedíte prostředí. Platí to i v páru. Se správným člověkem vám tolik nevadí, že nemáte suprový byt a nejlepší auto. Optikou toho vztahu vidíte všechno líp. Myslím, že to s vizuálním uměním hodně souvisí, přestože mě občas kritizují, že nedělám umění, ale sociologii. Podle mě je to velký výtvarný umění. Je o způsobu, jak se na věci nebo města díváme. Nedokážu změnit paneláky, ani to není moje role. Jde o to, že co spolu ti lidé dělají, je baví. Je to i levný způsob, i když mi často vytýkají, kolik to zas stálo. Jsem dlouhodobě přesvědčená, že to zaprvé šetří zdravotnictví a že je to levnější než třeba přemalování paneláků. Bohužel jsem v této oblasti solitér, takže musím hodně přesvědčovat. Někdy je to na hranici sociální práce, kterou nikdo neocení. Lidi moji práci často nechápou jako kulturu. Jenže já se dívám na celou jejich situaci, kterou žijí, jako výtvarný umělec a věřím, že to může mít dlouhodobý dopad. Na rozdíl třeba od marketingu, který uspokojuje potřeby zákazníka, já dělám spíš opak. Ale mé principy fungují a dávají smysl. Jen to musí být originální. Každé město je specifické, a my přesto pořád odněkud něco přejímáme. Kutná Hora má v DNA povahu královského města. Lidi tady dolovali stříbro v podzemí, no a já je teď doluju ze spodního města nahoru. Hodně jich jezdí za prací do Prahy a absolutně se míjejí s turisty, kteří po páté hodině odjíždějí pryč. Často se chce, ať zopakuju nějaké předchozí dílo, ale to nedává smysl. Moje principy fungují, pokud se podaří rozklíčovat tamní typický problém, což je hodně těžký a nespadá to do standardních kategorií sociologie, kde se mapuje, kolik lidí nemá domov a podobně. Já mapuju jiný fenomén, takže se to nedá obejít.

Jak se ke konkrétním lidem dostáváte? Chodíte přímo vy osobně, máte dobrovolníky nebo roznášíte letáčky?

S nadsázkou říkávám, že používám metodu svědků Jehovových, protože skutečně chodím dům od domu a snažím se přesvědčovat napřímo. Tím, že lidi nevidí konkrétní příklad, že se něco podobného stalo, je lepší jim to vysvětlit, ušetří se letáčky. Je to těžká práce a má různá úskalí, ale většinou se podaří. Lidi musí tomu projektu věřit a zároveň v sobě musí mít jistou zvědavost. Někdy je třeba se zúčastnit přes víkendy i ve všední dny. Může to vyžadovat volno z práce. Jenže něco takového vám nikdo jiný nezprostředkuje. Obecně si myslím, že je velká chuť dělat něco společně a městům chybí vize, které by dokázaly tuhle potřebu naplnit. Dlouhodobě vidím, že úskalí není v neochotě a pasivitě, ale v absenci projektů, které by dávaly lidem smysl. Většinou se udělá nějaká tribuna a někdo se na ni přiveze. Specifických programů, do kterých by se někdo zapojil, je málo.

Jaký je váš vztah k dnešním Vánocům? Vybrala jste si toto období sama?

Vánocům jsem se dlouho vyhýbala. Měla jsem pocit, že je moje role v tomhle období zastupitelná. Nebudu ale lhát, dlouhodobě mě zajímají v tom smyslu, že jsou lidé přístupnější, přestože je vánoční nabídka hrozně stereotypní. Dlouhodobě na Vánoce postrádám skutečný moment překvapení. Jsou samozřejmě nějaké tradice, ale mě samotnou úplně neuspokojují. Ani v dětství mě nebavily hry, ani ty školní. Děsilo mě naplňovat pravidla. Opravdu. Nechodila jsem ani do žádného kroužku a do výtvarky mě pro nedostatek talentu nevzali. Ale bydleli jsme s rodiči na kraji lesa a tam jsem si sama vymýšlela hry a víceméně mně to zůstalo. Je skvělý, když dojedu na vesnici a je tam program, který někdo udržuje, ale nebaví mě, když se furt opakuje. Ráda se vidím s lidmi. Asi je to nějaká moje vnitřní potřeba, pocit, že mám dělat něco jiného a musí mě to bavit. Jak s mužem říkáme: udělejme to tak, abychom se sami chtěli zúčastnit. Na akademii nám Vladimír Kokolia říkal: „Nemusíte bejt nejlepší umělci, ale zkuste najít jednu věc, která na scéně chybí.“ Tím se dlouhodobě řídím.

Když jste zmínila otevřenost v období adventu, já mívám často pocit, že je to spíš uměle vytvářený stres. Jak budete koncipovat projekt v Brně? A jak to bylo s tím štěrkem?

V Brně pořádám Vánoční festival zlozvyků a spolu s neziskovou organizací RENADi, která se zabývá závislostmi, a architekty ze studia Peer Collective se snažíme nabídnout alternativní formu Vánoc. Říká se „svátky klidu a míru“, a většinou se pohádá celá rodina. Právě ve zlozvycích je to velké téma. Proto jsem v Brně i Kutné Hoře hledala princip, jak se zastavit, aniž by to bylo klišé. V Brně se chodí na pití, koncerty nebo nakupování. Neměla jsem ambici vytvářet další doprovodný program městu. Lidi, který mají problémy s návykovými látkami a s alkoholem, se prostě dlouhodobě vyhýbají centru, protože se na Vánoce všude chlastá, když to řeknu na rovinu. Vánoce jsou pro tuhle skupinu nejstresovějším obdobím, neziskovky mají zavřeno a oni často nemají kam jít. Chtěla jsem otevřít, že Vánoce nejsou jenom „štěstí a nakupování“, ale že všichni máme taky docela dost problémů sami se sebou. No a na Římské náměstí by měl člověk dojít právě sám za sebou. Zapojila jsem kostel Máří Magdaleny, kde jsem umožnila vstup z Františkánský ulice do kostela, který bude součástí instalace, zaangažovala jsem i pana faráře a pan biskup nám to bude zahajovat. Ve spolupráci s architekty ze studia chceme to náměstí předefinovat, aby bylo úplně pro všechny. Jenže jsme zjistili, že je tam problematický povrch – vozíčkář nebo matky s dětma v kočárku se tam skoro nedostanou. Tak jsme se rozhodli zasypat spáry mezi dlažebními kostkami štěrkem, aby byla plocha přístupnější. Dostali jsme za to na sítích děsnou čočku, lidé si opět mysleli, kolik to zase město stálo. Ale mělo to být spíš gesto, že náměstí je opravdu pro všechny. Šli jsme na to formou současného jazyka. Beru to spíš jako vykopávací věc, ptát se, jestli by to nešlo dělat jinak.

VNITŘNÍ VZPOURA SOCIÁLNÍHO SOCHAŘE

Jak taková organizace probíhá v běžném pracovním dni?

Letos jsem to dost přehnala, protože k Vánocům ve dvou městech ještě vydávám Encyklopedii zlozvyků, knihu o továrně Elite a zakládám klub seniorů ve Varnsdorfu a všechno se potkalo v jeden moment. Občas se to tak samo poskládá. Organizace je extrémně náročná, protože člověk koordinuje velký skupiny lidí na více místech. Ale v Kutné Hoře je to dobře nastavený, jsou tam zapálení lidi, což je pak trochu jednodušší, a chybí jen zapojit účastníky.

Proč hledat v tradicích, které mnoha lidem vyhovují svou stejností, něco jiného?

Já třeba nerozumím tomu, když se dlouhodobě jako lidstvo snažíme o spoustu různých inovací ve smyslu technologií, aut, jídla… proč jsou tyhle věci pozadu. Přijde mi, že třeba hůř než veřejný prostor je na tom veřejný život. Nedávno jsem byla na pohřbu a zarazilo mě, že smuteční hosté přijedou v hezkém oblečení z nových moderních materiálů, novými auty, přinesou novým způsobem svázaný květiny, potom se jde do restaurace, kde dostanou skvělý jídlo a účastní se příšerného, úplně katastrofálního ceremoniálu, kde nějaká dáma, kterou to ani nezajímá, ještě napomíná truchlící. Když se jich ptám, jestli jim to nevadí, tak odpoví: „Hlavně že už je po tom.“ Do sbírky zlozvyků jsem dělala rozhovor s paní, která se věnuje paliativní péči. Říkala, že Česko dlouhodobě o obřady nestojí. Nikdo nás na ně během života nepřipravuje, ani ve školách se o smrti nemluví. Člověk vlastně ani neví, co by měl během pohřbu sám se sebou zažít, co by se mělo stát. Chybí průvodce a šetří se na tom. Samozřejmě jsou nějaké jiné možnosti, ale já nechci alternativu, chci dobrý standard. Je to stejný s oslavami měst, udělá se tribuna, kde zazpívá populární zpěvačka, dá se pivo a je to. Většina společnosti se snaží naplnit vzorce, aby se někdo neurazil, abychom to všichni vydrželi, a já nevím, jestli to je nutný. Nechci, aby se lidi dívali na zpěváka, ale na sebe. Vedení měst už to pomalu dochází, že je sice kdeco opravený, ale nezaručuje to nové programy a nepřitáhne to víc lidí do centra. Věnuje se tomu málo prostředků. Vydláždí se náměstí za patnáct, sto milionů a potom máme jen tři sta tisíc na program. Disproporce mezi hmotou a věcmi, které nejsou vidět, je obří. Nejen v Česku. Neustále s tím bojuju a nakonec jsem si z toho udělala profesi. Myslím, že ve skutečnosti spousta lidí taky touží po vnitřní vzpouře, a věřím, že jsou lidé lepší, než se říká. Přesvědčit odpůrce pak beru jako výzvu. Zároveň vím, že se moje projekty dají číst různě. Často se největší odpůrci stanou největšími fanoušky projektu a jsou to ti, co je často posouvají. Záměrně si je v projektech pěstuju. Zažívat se stejnýma lidma věci v úplně jiném kontextu je prostě zábavný. Kokolia nám vždycky zdravě vařil a říkal, že nejlepší je s malým množstvím udělat výživný jídlo. A mně to přijde jako geniální způsob uvažování o věcech: že vlastně nic moc nepotřebujete, máte všechno na tom místě, jen musíte najít způsob, jak to dobře spojit dohromady.

Jak bude vypadat výstup z akce v Kutné Hoře?

Jedním z výstupů bude film, který mapuje jednotlivé zájezdy a proměnu účastníků. Ten bych ráda prezentovala městu a otevřela diskuzi, zda se z toho nemůže stát tradice. Zajímá mě také, jestli jde udělat průvodce po vztazích. Ale až v závěru projektu vím, co mi funguje, a nejdůležitější je vždy samotná akce. Někdy si začne žít svým životem. Třeba Encyklopedie zlozvyků nebyla vůbec v plánu. Proto bývá složité žádat o granty, nikdy nevím, jak projekt dopadne, což ale zrovna já považuji za výhodu. Přicházím si na to s lidmi dohromady a je to spíš pracovní metoda, než že bych vůbec nevěděla. Je to takové sociální sochařství. Modeluju atmosféru i vztahy.

Máte nějakou psychohygienu? Protože to vyjednávání s lidmi musí být vyčerpávající.

Já jsem sice hodně otevřený člověk, ale ve svém soukromém životě jsem se stala uzavřenou. Třeba do svého ateliéru vůbec nikoho nepouštím, mám potřebu být sama. Chtěla jsem aspoň jedno jediný místo pro sebe. Taky nemám úplně chuť organizovat akce v soukromém životě. Ale základ mojí psychohygieny je skvěle fungující rodina. Kvalitní zázemí a naplňující vztahy jsou odpovědí na spoustu problémů.

Naplněné a zdravé vztahy mohou mít i ekologický dopad. Máme plný Facebook úžasných dovolených, ale není to jen náhrada něčeho, co nám schází? Když se mi bude ve městě a s lidmi v okolí dobře žít, možná nebudu muset tolik utíkat…

Určitě, s tím souhlasím. Když jdu třeba na nějakou debatu, tak si z ní vždy pamatuji lidi, nikoli prostředí. Pamatuju si především princip chování, nějaký zážitek, a víceméně si myslím, že nás to provází všechny.

Obklopit se hezkými věcmi je spíš takový bonus a těžko se jím něco nahradí.