8. 12. 2025 – Nebuď srab a jdi! Třeba tě něco hezkého čeká!

1. „Jako doma!“

V 8:00 vstupuji do místnosti, nikde nikdo není, ale svítí se a všude jsou otevřené dveře – za každým rohem říkám dobrý den. Vítá mne místní pastor, Alexandr Štěpánovský: „Jako doma!“ Dává smysl něco takového říci účastníkům zájezdu, kteří jsou z Kutné Hory a jedou na výlet do Kutné Hory? Oni přece doma ve svém městě jsou. Ale oslovit tak turisty z jiného kraje či země by smysl dávalo. Kdo je zde vlastně turista? Existuje něco takového jako opravdový turista a turista, který si na něj jen hraje? Zde ale nejde o hru, v těchto akcích jde o nevšední zážitek propojení nepropojitelného, jako energetického třesku, který bude pak nabíjet další jednání ve prospěch města a sousedů. Je to energetický generátor. Pan pastor mi uvaří kafe.

2. „Včera jsem mluvil se starostou a zájezdy mu vychválil, ale upřímně, opravdu se mi to líbilo; je to úžasné, co ona pro lidi dělá“

Jako energetický generátor působí i pastor. Účastní se jako delegát, tedy provází účastníky, již od prvního zájezdu. Směje se a říká, že je „mazák“. „Včera jsem mluvil se starostou a zájezdy mu vychválil, ale upřímně – opravdu se mi to líbilo; je to úžasné, co ona pro lidi dělá.“ Pastor přináší k mému stolečku sušenky. Nabízí kávu a sušenky všem, co přijdou.

3. „Máte se na co těšit“

Na první cestě od srazu sedím sama v autobuse, někteří lidé také. Michal, další náš průvodce, vypráví, že provádí již pět let a že bude vykládat o naší historii: „Máme mnoho kulturního dědictví.“ „Máte se na co těšit,“ opakuje dokonce několikrát. „Jednu dobu jsme byli bohatší než Praha a soupeřili jsme s ní, kdo bude hlavní město.“ To mi pak posléze pán ve Vlašském dvoře vysvětluje, že je blbost. Že Kutná Hora nebyla doopravdy zvažovaná jako hlavní město, protože měla špatnou vodu. Kutnohoráci vědí hodně.

4. „Jen jednou jsi dítě a pak až v dětech svých“

Delegátka pouští písničku S vánočním časem: Radůza nám zpívá, že jen jednou jsi dítě a pak až v dětech svých. Mě to dojímá, později se dozvím od lidí, že to dojalo i další.

5. „UNESCO spojuje“

Jedeme vnitřním okruhem, nikdo nemobiluje, koukám se ven, je tam stále mlha, jedeme kolem cedule „UNESCO spojuje“.

6. „Jé – tak tady to je, to jsem nevěděla, že je to tady, že to je tohle, vždyť to bylo zavřené“

Vystupujeme z autobusu – vzrušení – poprvé jdeme odněkud někam. Jdeme na snídani do kavárny U Slunce. Lidé říkají: „Jé – tak tady to je, to jsem nevěděla, že je to tady, že to je toto, vždyť to bylo zavřené.“ Všichni žertují, trochu nervozita, ale příjemná. Před dveřmi nás vítá paní Ostřanská. Vcházíme spořádaně do úzkých dveří.

7. „V Kutné Hoře je vše wow!“

Opatrně a obezřetně si sesedáváme ke stolům na snídani. Sedím s velmi vtipným a komunikativním párem. Vypráví, že jsou v Kutné Hoře poměrně krátce, že si zde koupili byt, ale předtím bydleli v jiné nedaleké vesnici. Děti jim odrostly, tak si řekli, že se přestěhují. Každý den si Kutnou Horu užívají a neustále tady nacházejí něco nového. „V Kutné Hoře je vše wow!“ Vše je stále nové a překvapivé, moc se jim tu líbí, nyní mají konečně čas si všechno prohlédnout; chodí všude pěšky, jsou líní zjišťovat si MHD.

8. „Nepoučili se, je to o lidech“

Pár popisuje, jaké mají potíže s kulturním životem v Kutné Hoře. Chtěli si koupit voucher na všechny památky, které má v péči město, ale nešlo to; bylo možné koupit vouchery jen zvlášť. Pro pána to není systémová věc, ale „je to o lidech“, je přesvědčen, že kdyby lidé chtěli, jistě by to nějak šlo. „Nepoučili se,“ říká pán na adresu města. Rozhovor pokračuje na téma „je to o lidech“. Pár vypráví, jak 25 let organizovali společný Silvestr pro své sousedy v baráčcích. Nyní to nikdo ze sousedů nechce převzít, když oni mají nově byt v Kutné Hoře.

9. „Zájezd je jen pro Ukrajince a cikány“

Snažím se ptát lidí, jak se o zájezdu dozvěděli. Dozvídám se, že takový druh zájezdu budí strach a obavy. Je podezřelé, že je zadarmo a že je pro Kutnohoráky do Kutné Hory. Paní mi vypráví, že po městě koluje, že tento zájezd je „jen pro Ukrajince a cikány“. Ptám se, jak to ví. Odpovídá, že jí to říkala kolegyně v práci, která prý zájezd někde potkala a bylo tam hodně Ukrajinců a cikánů. Nakonec ale po poradě i s ostatními kolegyněmi došly k názoru, že je to blbost a že ať klidně vyrazí. Vyprávím jí, že vím, že některé zájezdy byly uzavřené pro vybrané skupiny, aby si zájezdy nezabrala jen kulturně orientovaná střední třída, což je taková sociologická konstanta, ale že rozhodně nebylo klíčem ani ukrajinství, ani cikánství. Uznala, že to je vysvětlení onoho úkazu.

10. „Určitě to skončí hrncema“

Někdy mladší příbuzní rozmlouvali účastníkům cestu. „Určitě to skončí hrncema,“ cituje jeden pán reakci svých dětí. Jiný pán vypráví, že se mu syn vysmíval, že mu na konci vezmou akorát tak ledvinu. Pátrám, co tedy nakonec vyvážilo tyto obavy. Zvědavost, touha zažít něco nového, něco nového se dozvědět o městě, seznámit se s dalšími sousedy. „Nakonec jsem doma, mohu kdykoliv odejít,“ ukončila pochybnosti jedna starší účastnice, která bydlela nedaleko.

11. „Tady mají výborné vínečko“

Jak se blížíme k Vlašskému dvoru, množí se sdílené tipy na restaurační podniky, vzniká sdílená a situační gastro mapa Kutné Hory – dozvídám se, kdo kde byl v hospůdkách, které míjíme nebo jsou za rohem – bez tohoto výletu by nebylo možné na ně ani ukázat, ani si na ně vzpomenout.

12. „Hluchý a bohatý pregéř byl ženich vyhledávaný“

Průvodce Vlašského dvora vypráví, jak „hluchý a bohatý pregéř byl ženich vyhledávaný“, všichni se smějeme, i když se pak dozvídám, že Kutnohoráci tuto průpovídku velmi dobře znají, protože na návštěvě Vlašského dvora byli mnohokrát, minimálně se školou a nejčastěji nedávno s vnoučaty nebo se známými, kterým ukazovali město. Jeden pán mi vypráví, co si všechno v létě prošel s kamarády, a že čeká, co ho překvapí. Zatím ho vlastně nic nepřekvapilo, naopak některé informace věděl i přesněji. Historické informace ale nebylo to, co ho na takový zájezd táhlo – chtěl zažít něco nového, podívat se na své město jinak. Ptám se ho, zda je tedy spokojen, říká, že ano, že v takové skupině si město ještě neprohlížel.

13. „Je radost si to znova poslechnout, kouknout se, stejně jsme to zapomněli nebo zase zapomeneme“

Pan průvodce nás zavádí dovnitř mincovny, ukazuje nám osobně práci mistra pregéře a pak si můžeme vyrazit minci i my. Lidé povzbuzují ostatní, neboť někteří říkají, že minci již mají, nebo dokonce, že jich mají hodně. Povzbuzování je ale silné, argumentem je zážitek z dnešní akce, která je výjimečná. Často se mince vyráží pro hosty a děti apod., ale málokdy si vlastně dospělí vyrazí minci pro sebe – dnes je to možné! Navzájem si – cizí lidé – držíme věci, fotíme jeden druhého. Ptám se, zda toto či ono věděli – ano i ne, je to zbytečná otázka. „Je radost si to znova poslechnout, kouknout se, stejně jsme to zapomněli nebo zase zapomeneme.“ Jde o něco jiného než o edukaci, ale ta je prostředkem, edukační program se stane místem i skupinou, zintenzivní jednotlivce nebo páry, je médiem paměti. Ptám se, kolik těch mincí již doma mají – jeden pán říká, že za těch let již hodně, jiný, že deset. Jiná paní si myslí, že se ptám na dnešek – „No, jen jednu… ne, aha tak, za celý život, co tu jsem?“ Ještě ji nenapadlo, že všechny ty mince, co má ona sama nebo její děti a vnoučata, se kterými tu byla, by mohly mít něco společného – pokaždé to pro ni je něco jiného, dosud ty příhody nepropojila.

14. „Tady jsme měli svatbu“

Místo se zintenzivňuje – paní, co mi držela zápisník, když jsem si vyrážela minci, mi ukazuje: „tady jsme měli svatbu“ a kouká na manžela. Mohou to prstem přímo ukázat (Kutnohoráci na dovolené jinde by nemohli). Ptám se, zda se také fotili u té lípy, jak mi povídal jeden pán, že se tam vždycky svatby fotí – prý ne, prý se fotili jinde. Začínají se na sebe mile usmívat, pak venku vidím, jak se drží, celou dobu až do konce zájezdu (při jídle se pustili).

15. „Není pravda, že to maloval sám Mikoláš Aleš, to se málo ví“

Pán mi vypráví, že tu bydlí od 70. let, skoro všechno ví, co se tu říkalo. Průvodce se ptá na různé historické detaily, a přitom nás oslovuje: „Mám otázku pro účastníky zájezdu.“ Některé detaily lidé doplňují, ostatní se přidávají i paměť se zintenzivňuje, vytváří se sdílená, ale jindy a jinde na to není prostor. Skoro každý ví něco jiného doplňujícího, nějaký další historický detail: „Není pravda, že to maloval sám Mikoláš Aleš, to se málo ví.“

16. „U toho jsem byl – tenkrát – jak postaru dávali ten kříž nahoru“

Uvědomuji si, jak jsou důležité přechody mezi zastávkami, mezi „památkami“, mezi místy, kde se stojí. V tomto kontextu dostává „památka“ jiný smysl – není to to, co si pamatujeme, ale místo, kde vyvoláváme paměť, místo, na kterém je možné nějakou paměť vytvořit. V přechodech jde také o příležitost pro paměť, není to předhánění se ve znalostech, toto má sousedský smysl, neříkáte to cizinci ani nepoučujete rodinu. Když jsme se blížili ke kostelu sv. Jakuba, jeden pán vyprávěl: „U toho jsem byl – tenkrát – jak postaru dávali ten kříž nahoru.“ Ostatní do sdílené paměti přispívají: „To není tak dávno, ne?“

17. „Průvodcování super, protože je klid“

Když všichni odcházíme z GASKu, ptám se paní kurátorky, jaké to je mít tady lidi v pondělí. Říká, že je to fajn, když tu nikdo není, že v pondělí většinou opravují a tak, ale že v takové prázdné galerii je průvodcování „super, protože je klid“.

18. „A když jsme je našli, tak bylo jasné, jaká to bude hospoda“

V restauraci Dačický nás vítá skoro ve špalíru velice milý personál, cítím se výjimečně. Je vidět, že si to také užívají – také je to pro ně výjimečné, takoví účastníci zájezdu. Uvědomuji si, jak je hostitelství důležité. Majitelka vypráví, jak našli Švandrlíkovy ilustrace ke knize Dačického Prostopravda ještě z doby komunismu a jak vlastně daly vzniknout celému duchu restaurace: „A když jsme je našli, tak bylo jasné, jaká to bude hospoda.“

19. „40 let jsme se nepotkali“

Pán, co se poznal se svým učitelem už na cestě před Vlašským dvorem, říká při obědě nevěřícně: „40 let jsme se nepotkali!“

20. „Kolem chodím každý den, nikdy jsem nevešla dovnitř“

Klábosíme o historii hospody při čekání na jídlo, paní mi říká: „Kolem chodím každý den, nikdy jsem nevešla dovnitř.“

21. „Ta doba umožnila tuto krásu, ale znemožnila tu žít Janu Amosi Komenskému“

V kostele v Sedlci je ještě větší zima než venku a při vyprávění paní průvodkyně o třicetileté válce – „mrtví na obou stranách“ – nás mrazí skutečně. Jak ironicky zní vraždění a vyhánění v době baroka, v době rozumu. „Tato krása,“ ukazuje na Santiniho klenby, „by tu nebyla. Ta doba umožnila tuto krásu, ale znemožnila tu žít Janu Amosi Komenskému.“ Vysvětluje nám, že jí jde o to, abychom pochopili tu restauraci po třicetileté válce.

22. „Na příští rok chystáme výstavu na schodišti s elektrickým osvětlením a bude to nádherné“

Paní průvodkyně vypráví nepříliš známé informace o Santiniho působení v Kutné Hoře, hlavně o schodišti. Chápu, že to je velmi známá památka pro Kutnohoráky, a pozoruji vzrušené ohlasy na toto téma. Paní průvodkyně se omlouvá, že ho nyní neuvidíme, protože se tam nyní instaluje elektřina. Lidé vypráví, jak to bylo krásné, když tam byli. Jedna paní popisuje, jak tam byla na akci svítání na schodišti v brzkých ranních hodinách: „Já tu byla, byla jsem sama a bála jsem se, aby mě nezamkli.“ Paní průvodkyně říká, že na příští rok chystají výstavu právě s elektrickým osvětlením a bude to nádherné a že se zde vůbec děje hodně akcí.

23. „Toužím po tom, aby každý Kutnohorák věděl, co je to monstrance!“

Paní průvodkyně dále upozorňuje i na další poklady, které se v kostele nacházejí, na slavný obraz Petra Brandla, Patronové země české s Nejsvětější Trojicí z roku 1728, ale především na nejstarší dochovanou monstranci na světě ze 14. století, a rozšiřuje tak svůj, již od počátku velmi silný, duchovní vliv na nás: „Toužím po tom, aby každý Kutnohorák věděl, co je to monstrance!“

24. „Táta v tabačce dělal, byla tam malá kaplička“

Z kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele (architektonicky baziliky) se pak se přesouváme k Muzeu kostek. Jdeme kolem budov bývalého kláštera, kde se nyní nachází Muzeum tabáku. Od spoluúčastníků se dozvídám, že zde byla výrobna tabáku mnohem dříve, než ji získal Philip Morris. Jeden pán s pohnutím říká: „Táta v tabačce dělal, byla tam malá kaplička.“ Uznale a s účastí kýváme, takto jsme naráz propojili člověka, který vedle nás stojí, s jeho již odešlým otcem, sakrálnost kláštera a profánnost továren a kouření.

25. „Ano, propadá se! Silnice u moráku“

Od jiných účastníků se dozvídám, že se stále ještě někde něco propadne, jak je Kutná Hora poddolovaná, a ptám se na to. „Ano, propadá se! Silnice u moráku!“ Dozvídám se, že je řeč o morovém sloupu.

26. „Vám to výjimečně dovolíme“

Čekáme před branou kostela, paní průvodkyně nám vypráví, jak se turisté nevhodně chovají na přilehlém hřbitově, včetně svačení na hrobech. A že z toho vznikl také zákaz fotit v kostnici, i když nám se to výjimečně dovolí. Vyprávěla o různých nemožných figurách a selfies, které jsou turisté s kostmi schopni vyvádět.

27. „Náš pan farář říká – odložte mobily“

Paní průvodkyně vypráví o turistické filosofii sedleckého faráře. V tomto kostele je idea si od technologií odpočinout. Suvenýry a turistické technologie se přesunuly do infocentra. „Náš pan farář říká: odložte mobily. Co farář, to jiná politika. Po Barboře jsou QR kódy, ale kde si od toho odpočinout?“ Dále vypráví o technologizaci turismu: „My jim nabízíme, že na webu si mohou stáhnout krásné, vysoce kvalitní fotografie, ale to nechtějí. Podstata návštěvy pro ně je: ‚Já si to vyfotím, že jsem tady, pokud si to nemůžu vyfotit, jako bych tu nebyl.‘“

28. „Kde je zdroj naděje“

V kostnici se výklad promění do duchovní úvahy nad smrtí. Paní průvodkyně nám předkládá k úvaze, jak asi matky musely vnímat smrt v době, kdy se jim dospělosti dožilo jen pár dětí. Dozvídáme se, že kostnice není místem zmaru, není triumfem smrti, jak řekl Ozzy Osbourne, když tu byl na návštěvě, ale je zdrojem naděje, spojení spodního, životního, kde je nutnou součástí i smrt, s něčím vyšším. Když odcházíme, říkám jedné paní, že to byla přímo duchovní obnova, paní odvětí: „To ano!“

29. „Ty porce… to je trest smrti“

Večeře v restauraci u Balánů: Večeře je výborná, takový zamotaný řízek plněný špenátem. Po večeři nám Kateřina Šedá rozdává koresponďáky, abychom napsali, co se nám líbilo, nelíbilo a vůbec jakékoliv vzkazy. Ptá se, co by se mělo udělat jinak. Jeden pán říká, že ty porce – na setinu vteřiny zamrzneme – snad nebyly malé? Ne: „Ty porce… to je trest smrti.“

30. „Nebylo by na škodu si to zopakovat“

Pár u stolu na večeři mi říká: „Nebylo by na škodu si to zopakovat. Bavili jsme se se ženou, že by nám nevadila malá spoluúčast. Nebylo to komerční, tím to bylo krásné, přidaná hodnota je ten osobní přístup (myslí hostitelé), myslel jsem, že tu (na výletě) bude nával.“

31. „Nebuď srab a jdi! Třeba tě něco hezkého čeká!“

V nočních hodinách v kavárně hotelu Mědínek, kde jsme ubytovaní, paní, se kterou si již tykám, vypráví, jak váhala, zda ráno vůbec vstane, protože ji hrozně bolela záda. I nyní je to vidět – když vstává od stolu, tak velmi opatrně a trochu v předklonu. Ale nakonec si prý řekla: „Nebuď srab a jdi! Třeba tě něco hezkého čeká.“