Při hledání nejvhodnější osobnosti pro jeden ze stěžejních uměleckých projektů oslav 30. výročí zapsání města mezi památky UNESCO padla společná volba obou organizátorů – města Kutné Hory a Galerie Středočeského kraje – jednoznačně na umělkyni Kateřinu Šedou. Její mezinárodní renomé, dlouhodobá koncepční práce s městskými komunitami, originalita a v neposlední řadě humor a ironie, které jsou nedílnou součástí její v domácím i zahraničním kontextu oceňované práce, byly příslibem, že projekt, jímž Kutná Hora uzavře rok oslav, bude patřit k jeho vrcholům. Nejen proto, že nabídne běžným obyvatelům města výjimečný koncept a možnost aktivně se na něm podílet. Autorčiným záměrem tradičně spojeným s participativní prací s městskými komunitami je i budoucí potenciál akce – výzva k převzetí pomyslné štafety v následujících letech a k vytvoření nové tradice, která by mohla spojovat Kutnohoráky napříč městskými obvody i sociálními vrstvami.

Projekty Kateřiny Šedé se nevejdou do obvyklých uměleckých „škatulek“ a stěží byste v nich vystopovali vliv jakýchkoli současných „trendů“. Jak se to má s rodokmenem její práce se snažili ukázat mnozí historici a teoretici umění. Upozornili na hlubší souvislosti s avantgardním propojením umění s životem a proměnou společnosti, ale i s poválečným nástupem umění akce, které vedle uměleckého objektu postavilo událost nebo proces jako pomíjivé dílo v prostoru a čase, často s účastí a zapojením publika či veřejnosti. Nejúžeji bývá její dílo spojováno s konceptuálním uměním pokračujícím v procesu relativizace tradičních kategorií uměleckého díla, galerie i publika a posouvajícím hranice toho, co lze považovat za umění.

Vedle snahy teoretiků uchopit její dílo v souvislostech současného umění je ale důležité konstatovat, že její metoda a její vlastní osobní cesta je od počátku jedinečná. To ostatně ukázala už v době studií. Ačkoli vystudovala na pražské AVU grafiku a klasické techniky dosud ve své práci využívá jako pomocné katalyzátory myšlenek (kreslí, fotí, skicuje), jejím hlavním „médiem“ je od počátku člověk v síti mezilidských vztahů, zvyků a stereotypů. Svůj zájem postupně rozšiřovala od nejbližší rodiny na celé komunity a obce. Schopnost vcítění se u ní setkává s bytostnou zvědavostí, smysl pro ironii s herními strategiemi a se zaujetím hodným sociologa zkoumajícího specifické chování vybraného vzorku populace. S originální myšlenkou, maximalistickou představou a autentickým zájmem dokáže oslovit doslova každého a nabídnout mu podíl na umění jako součást běžného života – přesvědčit ho k účasti na podnicích, do nichž by ho nenapadlo se pouštět. Pomáhá jí upřímnost a otevřenost, stejně jako skutečnost, že si nepěstuje vlastní uměleckou výlučnost; je součástí svých akcí zároveň jako jejich autorka a hybatelka i jako „vzorek“ – jako člověk, občan, obyvatel. Jejím záměrem je najít slabé nebo problematické místo vztahů v dané situaci, oslovit a rozhýbat jednotlivce i celé skupiny obyvatel, spojit ty, kteří se dosud nesetkali, a probudit jejich zájem i jejich skryté schopnosti, ideálně i na dobu, jež přesáhne konání samotného projektu.

Jako umělkyně se pohybuje často mimo oficiální institucionální prostředí muzeí a galerií, zajímají ji ti, kteří nejsou součástí uměleckého provozu, což nakonec může relativizovat i samotný rámec umění. Zaměřuje se na propojení výtvarného umění a sociální architektury ve všedním životě; obvykle vychází ze specifické situace konkrétního místa, jeho silných stránek i problémů. Výstup v podobě umělecké akce pak často hledá odpověď na otázky, které vyplynuly ze specifik prostředí, a není výjimkou, že nezáměrně otvírá i různé „Pandořiny skříňky“, jejichž obsah – zjeven veřejnosti – je nejen nečekaným a překvapivým přínosem akce, ale někdy též „kukaččím vejcem“, k němuž se rodiče nechtějí znát.

Stejně jako na mnoha jiných místech i v Kutné Hoře předcházel stanovení definitivní podoby akce intenzivní výzkum v terénu. Kateřina Šedá ve městě v průběhu roku 2024 pobývala, studovala místní historii i reálie a vedla desítky rozhovorů se zástupci místní komunity, s představiteli institucí, se členy sdružení a spolků zastupujících nejrozmanitější skupiny obyvatel. Slyšela od nich stesky a výhrady, které jsou typické pro mnohá další historická města – oddělení obyvatel vnitřní a vnější části města, problémy v komunikaci a váznoucí spolupráce mezi spolky a organizacemi, obtíže, které přináší turistický ruch, a přesvědčení, že historické centrum města patří dnes víc turistům než domácím. Zároveň ale rozhovory ukázaly, že poměrně významná část Kutnohoráků vnímá centrum města jako architektonický klenot, jehož kulturní a relaxační potenciál si nedokáže dobře užít.

Jako paralela se nabízí srovnání s jejím projektem UNES-CO, který v létě 2018 tematizoval vylidňování historických center v Českém Krumlově a italských Benátkách. Jedním z cílů tohoto projektu v Českém Krumlově (vedle záměrného osazení centra lidmi provozujícími na veřejných prostranstvích „normální život“) bylo oslovit a zpomalit proudy centrem se valících cizinců a nabídnout jim možnost stát se na chvíli místním, zapojit se do aktivit, které ve městě vykonávali účastníci projektu. V Kutné Hoře autorka tuto situaci obrátila – nabídla Kutnohorákům možnost v období adventu na den úplně vystoupit z rolí, v nichž před Vánocemi snad víc než jindy plníme úkoly a očekávání na nás kladená. Zpomalit a získat možnost stát se turistou ve svém městě. Turistou bez starostí, s veškerým servisem a péčí. „Chtěla jsem je vytrhnout z každodenní rutiny a vzájemně spojit jejich rozdílné světy,“ říká k hlavní myšlence autorka.

Její fiktivní Cestovní kancelář Šťastní a Veselí nabídla Kutnohorákům hravý adventní projekt s ironickým podtextem: „vánoční zájezd do vlastního města“. Záměrem autorky bylo spojit neznámé zájemce společnou aktivitou a programem, na němž se budou přirozeně podílet, budou mít možnost vzájemně se poznat a sdílet své příběhy se sousedy ve svém městě. Zdánlivě jednoduchý projekt, jehož organizace a příprava vyžadovala sehraný tým, spoustu práce a energie. Výsledek však předčil očekávání a v předvánočním čase působil opravdu zázračně. Vznikla série osmi zájezdů, které absolvovalo víc než 250 Kutnohoráků, pro které pod vedením umělkyně a produkčního týmu připravovalo program 71 místních partnerů. Zapojilo se vedení města, obě dvě galerie, muzeum, farnosti i různé spolky. K úspěchu akce významně přispěli také místní ubytovatelé, restaurace, živnostníci, ale i jednotlivci. Ti všichni si zaslouží ocenění a dík, protože své služby poskytli – jakožto Kutnohoráci Kutnohorákům – zdarma. A to nejen ti aktivní, ale i ti, kteří zdánlivě neměli dosud o podobné akce zájem. „Cílem bylo, aby se místní podívali na své město novýma očima, jako turisté. A hlavně aby se potkali jako sousedé, kteří spolu sdílejí jeden prostor a nyní mohou sdílet i společné zážitky – ač se dosud často míjeli,“ dodává autorka.

Tato slova lze zároveň pokládat za součást obecného poselství participativních projektů Kateřiny Šedé. Když trochu paradoxně získala v roce 2017 titul Architekt roku, v odůvodnění předsedy poroty architekta Josefa Pleskota stálo: „To, co dělá Kateřina Šedá, to není architektura. Kateřina se zabývá vztahy mezi lidmi a to je to, z čeho architektura vyrůstá. Je to nesmírně důležitá činnost a architektky a architekti by ji měli znát.“ A nejen architekti. I my jsme měli možnost se s ní a jejím týmem po dva měsíce potkávat v Kutné Hoře a nahlédnout do jejího uvažování o městě a „jeho“ lidech. Byla to pro většinu z nás zkušenost v mnoha ohledech nevšední, intenzivní, přínosná a velmi zajímavá. Spojila aktivní „hráče“ s místními „turisty“, vytvořila zdánlivě jednoduchý typ akce, kterou nabízí do budoucna městu i jeho obyvatelům k opakování v nejrůznějších podobách a improvizovaných variantách. K možnosti navázat na ni se ve svých reakcích nadšeně vyjadřovali účastníci a vstřícně se k ní stavěla i velká část již zapojených „hráčů“, jednotlivci i spolky.

Neobvyklý formát městského projektu také otevřel prostor pro diskusi a kritiku, která je nedílnou součástí ohlasu podobných uměleckých projektů a jejich přijetí veřejností. Akce Kateřiny Šedé jsou v tomto ohledu ukázkovým příkladem – lidé se na ni obracejí s různými příběhy, s pozitivními ohlasy, nadšením z akcí, ale i s výhradami a radami, jak to či ono dělat nebo nedělat, s kým mluvit a s kým se nebavit, a nezřídka se setkává i s osobními útoky a nenávistnými reakcemi. Otevřený a zdánlivě jednoduchý charakter akcí také provokuje k otázce, zda je toto ještě vůbec umění. Šedé takové otázky ani kritika v zásadě nevadí, otevřená diskuse je formát, který do procesu její práce patří a má v něm důležitou roli. Kutnohorský projekt by si ji zasloužil, ale zatím na ni čeká – vedle udivených a ironických reakcí, pohybujících se na úrovni šíření zaručených zvěstí typu „jedna paní povídala“ probíhá dosud zejména na sociálních sítích, ale i za zavřenými dveřmi institucí. Příspěvky místních investigativců, jimž umělecký projekt poskytl vítanou munici v místních stranických sporech, neukazují bohužel schopnost a vůli se jakýmkoli konstruktivním způsobem vyjádřit k jeho podstatě. Doufejme, že podněty, které řeší radnice a jimiž zprostředkovaně rezonuje veřejný prostor, otevřou polemiku do takové šíře, aby bylo možné vyslechnout všechny hlasy, včetně umělkyně samé. Zatím vytvářejí spíš dojem, že jejich smyslem není debata a zájem o projekt, ale politizace situace a útoky na jeho jednotlivé aktéry.

Terénní fáze projektu se uzavřela. Kateřina Šedá však pracuje s týmem dál – je třeba naskenovat korespondenční lístky, na které účastníci psali zpětné vazby, zpracovat hodiny záznamů z debat, shromáždit materiál na publikaci, podílet se na dokončení dokumentárního filmu… S výstupy z projektu i s výsledky její práce bude mít veřejnost možnost se seznámit a bude to materiál pestrý a zajímavý. Na stole je mnoho možností, jak k němu přistoupit, ale také mnoho otázek, které projekt otevřel.

Budoucnost Kutné Hory jako města UNESCO bude jistě i nadále ovlivňovat turistický ruch, město samotné však nedefinují turisté, ale historie, kultura, jedinečná atmosféra, a především místní a jejich vztahy – k místu, kde žijí, i mezi sebou navzájem. Je to kapitál, do něhož se vyplatí dále investovat. A to umělecký projekt Kateřiny Šedé ukázal s nebývalou intenzitou. Vedení města v současné době znovu obrací pozornost ke strategickému plánu rozvoje města – důležitému dokumentu, který by mohl (a měl) přesáhnout horizont volebních období a z dlouhodobého hlediska výrazně ovlivnit kvalitu života jeho obyvatel. Je otázkou, jakou roli v něm bude hrát kultura, umění i občanské aktivity a zda se město bude umět za projekt postavit a chopit se inspirativní lekce. Výzvou pro nás všechny je přijmout ji s otevřeností a nepředpojatostí a pokusit se plně využít nová spojení i potenciál probuzený projektem Šťastní a Veselí.