Spolupráce města Kutná Hora s Kateřinou Šedou nevznikla náhodou ani z potřeby být „vidět“. Vznikla z přesvědčení – a také z odvahy. Odvahy pustit si do města umělkyni, která se dlouhodobě pohybuje na pomezí umění, sociologie a každodenní reality a která se nebojí otevírat témata, jež jsou často nepohodlná, citlivá a někdy i bolestivá.

Tvorbu Kateřiny Šedé sleduji dlouhodobě. Pro mě osobně je uměleckým fenoménem v oblasti sociálních projektů. Ne proto, že by nabízela jednoduchá řešení, ale právě proto, že je nenabízí. Její projekty nejsou líbivé dekorace do výkladní skříně města. Jsou zrcadlem. A do toho se málokomu chce dívat dobrovolně.

Když jsme v Kutné Hoře začali uvažovat o spolupráci s ní, byla jsem na naše město hrdá. Protože to vyžaduje vysokou míru odvahy – přiznat si, že město není jen soubor památek a akcí v kalendáři, ale především živý organismus složený z lidí, vztahů, zájmů, konfliktů i nevyřčených očekávání.

Jsem si plně vědoma toho, že projekty, které Kateřina realizuje, jsou pro řadu lidí těžko pochopitelné a uchopitelné. Pochopit jejich přesah – nejen v konkrétním městě, ale i v širším společenském kontextu – vyžaduje otevřenou mysl, citlivost a schopnost vnímat celek. Nelze je posuzovat jako jednotlivé události vytržené z kontextu. A především: je nutné dát umělkyni důvěru a prostor. Do její vize nezasahovat. Nekorigovat ji podle momentální nálady ani politického barometru.

Od samého začátku jsem sledovala práci Kateřiny Šedé s velkým zájmem. Jak jsem očekávala, k definici místního potenciálního konfliktu přistoupila s mimořádnou pečlivostí, nasazením a energií, která je pro ni tak typická. Ve chvíli, kdy bylo jasně definováno konkrétní zaměření projektu, jsem se jen usmála. Opět nezklamala. Udeřila hřebíček přesně na hlavičku – a bylo zřejmé, že během realizace se ukáže mnohé.

Ukáže se, zda naši podnikatelé jen mluví, nebo dokážou skutečně konat. Zda občané přijmou netradiční výzvu. Zda se objeví snahy projekt zastavit, usměrnit nebo „poplivat“. A především – zda se Kutná Hora ukáže v celé své kráse. V dobrém i zlém. Taková, jaká skutečně je. A jak ji máme rádi.

Dnes, téměř na konci celé cesty, mohu s klidem říct: ukázalo se přesně to, co jsem očekávala. Naši podnikatelé byli skvělí. Zapojili se s nadšením, kreativitou a často i způsobem, který bych si netroufla vyslovit ani ve svých nejoptimističtějších snech. Autobusy vozily Kutnohoráky, kteří si znovu zamilovali své město – a mnohdy i sami sebe navzájem. V průběhu projektu se tříbily vztahy, pocity, možnosti i reálný potenciál všech zúčastněných, včetně realizačního týmu.

A možná právě v tom je největší hodnota celé spolupráce. Ne v tom, co bylo vidět navenek, ale v tom, co se ukázalo uvnitř. Kdo umí spolupracovat. Kdo má odvahu vystoupit ze své komfortní zóny. Kdo mluví o lásce k městu jen tehdy, když se to hodí, a kdo ji dokáže projevit skutkem.

Podobné projekty nejsou testem umělkyně. Jsou testem města. Jeho obyvatel, podnikatelů, institucí i jeho schopnosti snést nepohodlí. Protože skutečné umění není to, co se líbí všem. Skutečné umění klade otázky – a neptá se, jestli na ně chceme odpovídat nahlas.

Kutná Hora v tomto testu obstála. Ne bez chyby. Ne bez třenic. Ale se ctí. A pokud nás podobné projekty občas znejistí, rozčílí nebo vyvedou z míry, pak je to možná dobrá zpráva. Znamená to, že ještě nejsme městem, které by se spokojilo s klidem bez obsahu.

A to je vlastně docela dobrý důvod být na sebe hrdí.

Kateřino, a všichni ostatní, kteří jste se na projektu podíleli – děkuji za vaši energii, nasazení a úsměvy.