Do projektu Šťastní a Veselí jsem vstupovala v roli produkční, ale velmi brzy jsem si uvědomila, že v něm figuruji i v jiné, osobnější poloze – jako obyvatelka Kutné Hory. Ve městě žiji čtrnáct let, považuji ho za svůj domov a mé děti zde prožily celý svůj život. Právě tato osobní vazba pro mě byla silnou motivací podílet se na projektu, jehož ambicí nebylo vytvořit další jednorázovou kulturní akci, ale otevřít prostor pro setkávání, dialog a hledání cest k živému komunitnímu životu, v němž lidé nejsou anonymní.

Záměr projektu – propojovat obyvatele města napříč lokalitami, sociálními bublinami i životními zkušenostmi, znovuobjevovat vztah k místu, kde žijeme, a navazovat spolupráci s místními podnikateli – je mi velmi blízký. Vyžaduje však nemalou míru úsilí vše dobře skloubit, propojit a správně vysvětlit. Právě v tom vidím jednu z největších hodnot práce Kateřiny Šedé: schopnost nahlížet město nikoli jako soubor památek či institucí, ale jako živý organismus tvořený lidmi, vztahy, očekáváními i napětími, která k sobě navzájem máme.

Spolupráce s Kateřinou Šedou a jejím mužem Davidem Ondrou byla po celou dobu otevřená, přátelská a založená na důvěře v nás „místňáky“. Stejně tak ostatní členové realizačního týmu a zapojení partneři, kteří do projektu vstupovali s nasazením, vstřícností a ochotou hledat řešení i tam, kde nebyla předem daná. Velmi silně jsem vnímala zapojení místních podnikatelů, kteří projekt přijali nejen jako formální spolupráci, ale také jako příležitost být součástí něčeho, co má skutečný dopad na život ve městě.

Práce na podobně koncipovaném projektu však přirozeně nepřináší pouze radost a hladký průběh. Tam, kde se otevírají vztahy, důvěra a citlivá témata, dochází nevyhnutelně i ke třenicím – osobním, institucionálním i systémovým. Projekt Šťastní a Veselí ukázal, jak křehká může být spolupráce mezi kreativním světem a veřejnou správou a jak snadno mohou nejasné procesy, nedostatečná komunikace či selhání na úrovni administrativy vrhnout stín i na kvalitní a smysluplnou práci mnoha lidí.

Zároveň se však ukázalo, že právě tyto komplikace jsou součástí pravdivého obrazu města. Nejde o selhání projektu jako takového, ale o zviditelnění míst, kde spolupráce dlouhodobě nefunguje a kde je třeba větší otevřenosti, profesionality a vzájemného respektu. V tomto smyslu projekt naplnil jednu ze svých nejdůležitějších rolí – stal se zrcadlem, které ukazuje nejen to, co se daří, ale i to, co je potřeba kultivovat.

Je mi líto, že vzniklé nesoulady a následné debaty poskytly prostor zjednodušujícím soudům a pomluvám, které se v prostředí menšího města objevují snadno a rychle. O to důležitější mi ale přijde připomenout, že skutečný přínos projektu se projevil jinde – v konkrétních setkáních, nových vazbách, v odvaze lidí vystoupit ze své každodenní rutiny a podívat se na své město jinýma očima.

Pro mě osobně zůstává projekt Šťastní a Veselí silnou zkušeností a potvrzením toho, že má smysl investovat energii do iniciativ, které sice nejsou líbivé na první pohled, ale nesou v sobě potenciál dlouhodobé změny. Pokud má Kutná Hora zůstat živým městem, nestačí o ní jen mluvit s hrdostí – je potřeba být připravený snášet i nepohodlí, které s sebou skutečná práce s komunitou přináší.

A právě v tom vidím hodnotu tohoto projektu i důvod, proč jsem vděčná, že jsem mohla být jeho součástí.