Kulturní instituce se v mnohém podobá lidskému jedinci. Čerpá z paměti a zkušeností svého rodu, reflektuje a reaguje na dění kolem sebe, formuje a sděluje postoje a hodnoty. Má vyhraněnou (nikoliv však neměnnou) identitu, podmiňující způsob, jímž funguje a komunikuje. A stejně jako u lidského jedince spočívá kvalita jejího přínosu v aktivním podněcování a pozitivním obohacování prostředí, v němž působí. K čemuž můžeme ještě dodat – za své počínání nese plnou a jasnou odpovědnost tak, jak by tomu mělo být mezi lidmi.

Od roku 2010, kdy se jejím sídlem stala bývalá jezuitská kolej v Kutné Hoře, usiluje GASK – Galerie Středočeského kraje – o úlohu všímavého, vstřícného a přívětivého partnera v konkrétních souvislostech zdejšího života. A to nejen „galerijní cestou“, tedy prostřednictvím proměnných výstav, stálé expozice a doprovodných akcí, ale díky činnosti Lektorského centra GASK cestou edukační, v rovině přímého a inkluzivního dialogu. Místo tradiční instituční formálnosti nám jde o zosobněné vazby pěstované mezi jedním a druhým člověkem.

Od samého počátku tohoto stále se rozvíjejícího vztahu se GASK – vědomě, cíleně – snaží zohledňovat jedinečnost Kutné Hory a zapracovávat ji do své koncepční dramaturgie. Nejde jen o hmotný, hmatatelný odkaz gotického či barokního dědictví, ale o méně viditelnou, zato pro nás určující živou přítomnost místních lidí, jejich potřeby, představy a schopnost cenného vkladu do společných aktivit.

Proto pro nás projekt mezinárodně uznávané umělkyně Kateřiny Šedé Šťastní a Veselí představuje logické pokračování dlouhodobé realizace zmíněné vize. Nesmírně oceňujeme to, jak autorka znovu a znovu (a stále nově) vstupuje do problematiky sociální či osobní interakce, a to citlivě, promyšleně a vždy – doslova – tváří v tvář s realitou účastníků daného koncepčního záměru. Ve svých projektech Kateřina Šedá propojuje lidi, kteří by do vzájemného kontaktu jinak nevstoupili, čímž pomáhá vytvářet pocit komunitní sounáležitosti. Pomáhá tak v těžkém procesu znovu integrování roztříštěné či polarizované společnosti, lidem (ať vědomě, či nevědomě) trpícím pocity odcizenosti vrací vědomí o domově jako o sdíleném místě, kde člověk může žít naplněným životem. Jsou to věci, na které by měl mít přirozený nárok každý z nás.

Kateřina Šedá svou tvorbou programově „léčí“ dnešní společnost, zároveň však zákonitě (i když ne vždy zcela záměrně) odkrývá její dysfunkční, či dokonce stinné stránky. Vytyčuje nám výzvu nejzásadnější: Poznejte sami sebe. Kdo má odvahu se do takto nastaveného zrcadla neuhýbavým zrakem dívat a kdo před ním naopak uteče? V tomto ohledu není autorčina mezilidská sonda pro GASK pouhým „uměleckým projektem“, ale uskutečněním samotného smyslu našeho institučního poslání.