Jak jste se dostal k projektu Šťastní a Veselí – a co vás na něm zaujalo jako první?

S Kateřinou Šedou spolupracujeme na více projektech. Oslovila mě před cca dvěma lety, abych zaznamenal rozloučení se zaměstnanci ikonické varnsdorfské Elitky. Natáčeli jsme tehdy v bývalé ředitelně, kde se herec Otakar Brousek v roli ředitele podniku loučil s bývalými zaměstnanci. Točilo se asi tři hodiny, byl to jeden jediný dlouhý záběr z uzavřené místnosti, ale atmosféra tam byla kouzelná. Přestože ta situace byla postavená fikčně, každý, kdo vstoupil do místnosti to tam silně a autenticky prožil. Já jsem Kateřininy projekty znal dobře už z minulosti, ale tohle na mě hodně zapůsobilo.

Když jsem slyšel o projektu v Kutné Hoře a o tom, jak to chce Kateřina pojmout, byla mi sympatická snaha netradičně uchopit předvánoční atmosféru a vliv UNESCO, který je rozhodně potřeba vidět komplexně a v souvislostech.

Jaké bylo vaše očekávání před příjezdem do Kutné Hory? A změnilo se něco během natáčení?

Možná to bude znít banálně, ale překvapilo mě, jak moc lidé ten zájezd prožívali. Kouzlo tvorby dokumentárního filmu (někdy to může být i prokletí) spočívá v tom, že některé situace prožijete ve střižně ještě několikrát poté, co je zažijete ve skutečnosti. Některé scény sledujete pořád dokola. Díky tomu můžete dost podrobně sledovat, co se v kom odehrává za emoce, jak se tyhle emoce třeba proměňují v rámci dne, jak se mění očekávání účastníků. My jsme točili osm zájezdů a všude to má vlastně velmi podobný průběh, na konci dne je často vidět až dojetí.

Zájezd svým způsobem přenáší účastníky do dětství. Jako by z nich na chvíli sejmul odpovědnost a starosti, jako by byli zpět na škole v přírodě. Tuhle atmosféru ještě podtrhovalo prostředí – protože měli možnost procházet se místy, kde vyrostli. Často tak zaznívaly barvité vzpomínky a zajímavé příběhy. Mělo to místy až terapeutický nádech.

Jakou formu natáčení jste zvolil? Bylo pro vás důležité být spíš „neviditelný pozorovatel“, nebo jste některé situace přímo aranžoval či vedl? A které to byly?

Obecně je pro mě u natáčení samotných situací důležitá spíš neviditelná pozice. Je potřeba to ale nezaměňovat s nějakým pasivním režijním nebo tvůrčím přístupem. Prostý záznam reality není film a nestačí. Těch možností, jak může člověk situaci ovlivnit, aniž by ve filmované situaci přímo vystupoval, je celá řada. Jsou to přípravy, to, jak s lidmi mluvíte mimo kameru, jak se do situací integrujete jako štáb, to, jak danou scénu nasnímáte, jak dlouhou a z jakého úhlu ji poté do filmu zařadíte ve střižně. Je pro mě důležité pohybovat se vlastně co nejblíž hranici toho, kdy jste s účastníky situace v přímém kontaktu, ale aby tato přítomnost byla nepřímá a neinvazivní, aby se situace mohly odehrávat přirozeně. Abych jen nepotvrzoval svoje očekávání a předem dané představy, ale aby mě ta realita překvapovala a abych ji mohl s odstupem analyzovat.

Jak jste vybíral, co má smysl zaznamenat? Měl jste nějakou představu předem, nebo jste se rozhodoval spontánně podle dění na místě?

To je vždy hrozně náročná disciplína. Vše se vždycky ve střižně může hodit, ale zase se nesmíte materiálem zahltit. Už samotný výběr co točit je určité autorské síto, takový filtr, který formuje, jak film bude vypadat. Když to neděláte a točíte všechno, tak to není film, ale jen záznam, který nemá jednoho ducha.

U zájezdů Šťastných a Veselých to bylo o to složitější tím, že se toho dělo opravdu hodně na velmi krátké časové ploše. Taky bylo složité při natáčení i ve střižně vynechávat zážitky nebo připravené situace lidmi, kteří do projektu vložili dost času a energie. Vy víte, že by se tam měli objevit a zasloužili by si to, zároveň pořád děláte film, který má primárně nějakou dramaturgickou potřebu a musí být postaven tak, aby držel pohromadě.

Koho jste k natáčení přizval (kameramany, zvukaře) a proč?

Moc rád v rámci pomocných technických profesí spolupracuju s lidmi, kteří jsou zároveň režiséry. V dokumentárních situacích se to hodí. Na většině projektů teď spolupracujeme s Lenkou Karakou, režisérkou, která ale funguje plnohodnotně se zvukem i kamerou, můžeme spolu řešit i dramaturgii a naše spolupráce je klíčová. Zbytek štábu jsou lidé, se kterými pracujeme i na jiných filmových projektech, kameru dělal převážně Tomáš Moravec a zvuk krom Lenky taky Matěj Lindner. Dlouhodobě spolupracujeme s hudebním skladatelem Richardem Mašatou a s jeho bratrem Rudou jsme film poskládali ve střižně.

Jak se myšlenka filmového záznamu vyvíjela v čase?

Na začátku byla myšlenka Kateřiny Šedé zaznamenat zájezdy a zdokumentovat projekt. Nejprve jsme chtěli natočit jen několik zájezdů, ale postupem času – myslím, že to bylo zhruba po třetím zájezdu – nám došlo, že to má nejspíš větší potenciál a že bychom se mohli pokusit vytvořit komplexnější filmový tvar. Film, který bude srozumitelný i divákům nejen z Kutné Hory a který třeba může inspirovat i lidi v dalších městech. Natočili jsme tak mnohem víc, než jsme původně plánovali. Máme více než 60 hodin materiálu. Jen vše projít nám trvalo asi dva týdny.

Kromě prvního zpracovaného tvaru, který uvidí v březnu Kutnohoráci, tak budeme pracovat na filmu dál a vyvíjet ho ve spolupráci s Českou televizí. Jestli spolupráce dopadne, chtěli bychom zážitek z projektu Kateřiny Šedé zprostředkovat širokému publiku diváků skrz televizní obrazovky.

Bylo pro vás těžké zachytit atmosféru města a zájezdů tak, aby působila autenticky?

Hodně to souvisí se zvolenou metodou, kterou jsem popisoval výš. Zároveň si myslím, že je slovo autenticita trochu nadužívané a iluzorní (i když ho sám často používám). Asi je pro mě důležité vidět, že lidé něco v situacích silně prožijí, že se jejich chování nějakým způsobem mění, že nás něčím jako diváky můžou překvapit.

Jak pracujete s tím, že lidé často nejsou zvyklí být „před kamerou“ – zvlášť v komunitních projektech, jako je tento?

Klíčové je stát se součástí skupiny. Bavit se s lidmi, aby pochopili, proč je točíte, proč točíte zrovna tohle a kdo jste. Když už jsme tu zmínili autenticitu, tak ji zkusím zahrnout i sem. Myslím, že někdy je „autentičtější“, když ve scéně vidím člověka, který tu kameru očividně nějak vnímá a reflektuje (jinými slovy chová se tak, že je v situaci přítomná kamera), než když je v situaci někdo, kdo se chová (tedy předstírá), jako by tam kamera nebyla. Otázka je – je to autentické, když tam ale ve skutečnosti kamera je?

Co podle vás odlišovalo zájezdy v Kutné Hoře od běžných turistických aktivit?

Vztah k místu. Když víte, že se jako Kutnohorák do daného místa vrátíte, tak prostě jdete do hloubky, to místo vás opravdu zajímá, znáte třeba kontext nebo něco z dětství, co se k tomu místu váže. A najednou vám k tomu někdo předá i informaci o tom, že tam ve středověku byla kovárna. Je to úplně jiný princip než globální turismus, který podle mě leží spíš na povrchu, je o zážitku a úžasu, ale je těžké ho nějakým hlubším způsobem integrovat. V tomhle myslím zájezd do vlastního města funguje unikátně.

Zaznamenával jste i momenty, které byly nepříjemné, konfliktní nebo kontroverzní? A pokud ano – jak jste se rozhodoval, co do filmu zařadit?

Ano. Je to klíčové, protože filmem chcete nějakým způsobem reflektovat realitu a ukázat v komplexitě. Co se týká samotných zájezdů, tak tam si vlastně nic úplně konfliktního nevybavuju. Situace se pak mění s odstupem, kdy o projektu mluví lidé, kteří ho nezažili, jen o něm něco četli nebo slyšeli a něco si o něm myslí. Tam se to mění a myslím si, že je důležité tenhle kontrast zachytit.

Děly se kolem projektu i věci, které nebyly úplně šťastné a veselé? Jak s takovými momenty filmař zachází?

Myslím, že je hrozně důležité, že se děly, protože to podle mě ukazuje na mnohem obecnější problém, se kterým se naše společnost potýká. Kateřina Šedá je přední česká umělkyně, její projekty znají lidi v zahraničí, vystavuje po světě. V Kutné Hoře vytvořila projekt, který předčil všechna očekávání v tom, jak s účastníky rezonuje, a stejně si pak na facebooku a na zastupitelstvu poslechnete, že to není žádné umění, že by to dokázal každý. Nechceme slyšet a uznat zkušenosti lidí, kteří mají prokazatelnou erudici ve svém oboru. Mám pocit, že se vize růstu společnosti redukovala čistě na ekonomickou stránku věci a čekáme akorát na to, až budem mít platy jako v Německu. Dokud ale nebudeme brát vážně odborníky a nenecháme je, aby měli vliv na veřejný prostor, dokud nebude běžnou praxí architektonická soutěž na veřejné stavby a bude rozhodovat jen to, kdo to postaví nejlevnější, tak se nikam neposuneme.

Jak jste si rozuměl s místními průvodci a týmem? Probíhalo něco nečekaného za kamerou?

Bylo úžasný kolik práce a s jakou radostí ji tým odvedl. Celý program byl tak intenzivní, že jsme se málokdy zvládli potkat všichni pohromadě. Výjimkou byl moment, kdy probíhala snídaně U Slunce – tam jsme se pak všichni sešli na malý moment v kuchyni na rychlou snídani. Mezitím si u dřezu podávaly nádobí kurátorka GASKu s místostarostkou Kutné Hory. Myslím, že tady se pěkně odráželo přesně to, o co Kateřině šlo především, a to spojit místní lidi a instituce tak, aby táhli za jeden provaz.

V natočeném materiálu se často opakuje jedna zajímavost. Místní se většinou označují za „naplaveniny“ a neidentifikují se jako Kutnohoráci. V další větě pak ale dodávají, že tu žijí třeba i dvacet nebo třicet let. Myslím, že to určitým způsobem vypovídá o pojetí identity nás Češek a Čechů, protože když se bavíte s lidmi ve světě, tak tam je ta identifikace s místem, kde žijete, hrozně rychlá.

Co jste si z Kutné Hory osobně odvezl – kromě natočeného materiálu?

Měli jsme možnost dost podrobně poznat město, poslechnout si spoustu zajímavých příběhů a poznali jsme dost lidí s energií, se kterou se podílejí na budování místních komunit. To bylo pro mě hodně inspirativní.

Máte pocit, že film může inspirovat i jiná města, aby hledala podobné způsoby aktivizace místních?

Určitě. Mám pocit, že se často jako společnost zaklínáme dost abstraktními pojmy ve vztahu k hodnotám, na kterých stojí naše společnost. Budování a utužování komunit je podle mě velmi konkrétní způsob, jak tyhle abstraktní hodnoty konkrétně naplnit. Je to něco, co má pro mě velký smysl a čeho se Kateřina dotýká skoro ve všech svých projektech.

Jak byste jednou větou popsal Kutnou Horu po téhle zkušenosti?

Je to živé město s energií lidí, která se dá obrátit buď pozitivním, tvůrčím a pojícím směrem, nebo naopak spíš směrem určité obrany a konzervování.

Myslím, že projekt Kateřiny Šedé ukazuje, co se může dít, když se lidé spojí pro tu první cestu.